Vostárek: Keď celý štadión spieva váš text, je to ako sex

Písal pre Katapult i Turbo, pochytil sa s dobovou kritikou. Podrobnosti prezradil v rozhovore.

„Ospalá vrátnice/a na polici poslední dva klíče/V skleněné vitrince/se smutně krčí pro turisty kýče…“ Jeho texty doslova zľudoveli. „…a co děti? Mají si kde hrát?“ Poznačil viac jako jednu generáciu fanúšikov.  „Když ti svoje záda štěstí ukáže/Náladu máš mizernou/Těžko se ti hledá trocha kuráže/Zůstaneš stát jako sloup. Hlupák váhá…“ Láďa Vostárek. 

Textár skupiny Katapult, autor slov mnohých dnes nesmrteľných hitov. Po rozchode s Oldom Říhom začal písať texty pre Turbo (Hráč, Chtěl jsem mít…) a neskôr pre novovlnovo-popový OK Band. 

Teraz vydal Ladislav Vostárek, inak právnik, autobiografickú knihu Jen jednou dostat šanci. Fanúšikovia Katapultu z názvu oddtušia text rovnomennej skladby. Výrazná postava československej popmusic, autor zapamätateľných sloganov i svojrázny hudobný manažér. Skrátka, bolo sa o čom zhovoráť. Ladislav Vostárek si v otvorenom rozhovore pre portál MojaMuzika.sk servítky pred ústa nedával. Odpovede pre zachovanie autenticity ponechávame v češtine. 

Vydali ste knihu Jen jednou dostat šanci. Vy ste tú šancu „u pořádný kapely“ dostali, konkrétne v prípade Katapultu. Kde sa vaše cesty skrížili s Oldou Říhom a spol.? Cez Supraphon?

Pokud mě paměť neklame, úplně první setkání bylo v Plzni v loutkovém divadélku, kde se Olda se svojí tehdejší kapelou prezentoval na přehrávce, kterou jsem zorganizoval pro potřeby švýcarské agentury, která v rámci nějakého projektu hledala vhodnou kapelu. Již tehdy mně zaujal. Další setkání jsem již popsal v mojí knížce a poté jsem s Oldou strávil nějaký čas u Shut Up Franty Ringo Čecha, kde už byl i Jirka Schelinger. 

Boli časy, keď bol Katapult Zlatým slávikom a zároveň mal zákaz. Ako ste to vnímali?

Katastrofálně. Na jedné straně desetitisícové návštěvy a na druhé straně bezmocnost z bezprecedentního porušení pětileté se Supraphonem uzavřené exkluzivní smlouvy na natáčení jedné LP desky ročně, plus zákaz vysílání v rádiu i v televizi konec slibně se rozvíjejícího projektu na natočení filmu na motivy skvělé knihy Jen jednou dostat šanci od Pavla Frýborta.

Texty, ktoré ste napísali, doslova zľudoveli. Úprimne, aký je to pocit?

Úžasný, přál bych ti ho zažít. Když jsem poprvé slyšel jak si moje texty zpívá plný sál, byl to možná lepší pocit než ten, který jsem si dokázal vybavit ve vzpomínce na první sex. Časem si na to ale zvykneš, ale dobře mi to dělá dodnes.

Zažili ste nejakú situáciu, že ste niekde počuli svoj text, pričom by tí ľudia nevedeli, že ste jeho autorom? Aké to bolo?

Jak jsem uvedl v předchozí odpovědi, dodnes to dělá dobře, když slyším své texty a je mi úplně jedno, že lidé neví, že jsem jejich autorem. Pro mě je mnohem důležitější, že lidé mají rádi naše písničky, že si je hrají nebo zpívají a moje osoba v tom není vůbec důležitá. 

V čase vzniku týchto textov nimi kritika nadšená nebola. Vraj sú príliš jednoduché a neumelecké. Čo ste si mysleli? Vtedy a dnes?

Zpočátku, kdy jsem si myslel, že to ti kritici opravdu myslí upřímně jsem z toho byl docela nešťastný. Když jsem si uvědomil, že oni to myslí stejně upřímně, jako politici své sliby před volbami, tak jsem se tím přestal zabývat. Když jsem si uvědomil, že stříbrné live album si koupil každý padesátý občan tehdejší ČSSR včetně kojenců, důchodců, komunistů a policajtů, pochopil jsem že pravda je úplně jinde. Potom už to vadilo jenom mojí mamince, které to předčítaly kolegyně v práci. Vždyť přece v téhle branži každý k někomu patří a prosazuje něčí zájmy. A dovolím si parafrázovat mistra Wericha „Když jde jen o peníze, nejde o život. A když nejde o život….

Ostatně, kdo si dnes kupuje hudbu nebo filmy podle toho co o nich napsali kritici? Já nikoho takového neznám.

Podobne brala kritika aj Františka Ringa Čecha, s ktorým ste tiež spolupracovali. Aká to bola spolupráca? Neboli ste rivalmi?

Právě Franta nás kromě mnoho dalších důležitých věcí naučil brát hudební kritiku s rezervou, protože pro většinu těch lidí, kteří se tou dobou živili psaním o hudbě, se Frantovy a posléze i moje texty sloužily jako vítaný terč bonmotů a v některých případech i zhovadilostí jejich autorům vlastním. 

Zamyslím-li se dnes nad jejich úrovní, pro upřesnění nad úrovní bonmotů i jejich autorů, dovolím si tvrdit, že současný pan prezident, když usedne tam, kam i on musí pěšky, a trochu zatlačí, pojedná takových bonmotů i s autory plnou mísu a většina z nich bude vtipnější. 

Pro ilustraci si dovolím ocitovat výňatek z kapitoly Katapult rozdělil národ mé knihy. Z historie je zřejmé, že všechno proběhlo tak, jak se na čestné slovo domluvilo. V roce 1978 vyšlo v prvotním nákladu 150 000 exemplářů stříbrné „live“ album Katapult, které – jak napsal hudební měsíčník Melodie – „rozdělilo národ“. Fanoušci kapelu milovali, zatímco jazz-rockem a folkem zblblí kritici nebyli schopni jeho kolosální úspěch unést. 

V roce 1978 se to v zářijovém čísle Melodie pokusil vtipně glosovat Jiří Černý: „Letí to především proto, že to vyhnali manažerskými prášky, a za půldruhého roku z toho nic nezbude, za to bych dal krk.“ 

Píše se rok 2021, a kdyby byl Jiří Černý aspoň trochu chlap, dávno by svůj krk Katapultu osobně nabídl, aspoň by se po letech zase trochu zviditelnil, vždyť už ho skoro nikdo nezná. Pokud atributy chlapa postrádá, ale zůstala v něm trocha slušnosti, zachránil by situaci tím, že by sedl ke stolu a napsal pár řádků ve smyslu: „Pane Řího, zmýlil jsem se ve vás a vy jste přežili možné a nemožné a stále jste tu. Přijměte moji omluvu a pod tím podpis.“ Tak by se zachoval opravdový gentleman. A koupil bych si první řadu na to, abych na vlastní oči viděl, jak by se na to Olda Říha tvářil.

Protože existuje spousta indicií, které ve prospěch páně Černého gentlemanství příliš nesvědčí, o jeho chlapství nemluvě, nepředpokládám, že by cokoliv z výše uvedeného mohlo nastat.

Skutečnost, že Katapult sklízí úspěchy i dnes, po třiačtyřiceti letech, nutně svědčí o tom, že ty moje manažerské prášky musely být opravdu účinné. Asi bych si je měl nechat patentovat.

Okrem Katapultu ste ešte robili s Turbom, OK Bandom a zopár ďalšími, ale veľa ich nebolo. Prečo je to tak?

On to kdysi Olda tvrdil, že já nepíšu texty, ale extrahované životní příběhy a píšu je tak jak bych je psal on, kdyby to uměl. Tou dobou jsme měli pocit, že jsme s Oldou mentální dvojčata, že nejen identicky přemýšlíme, ale že Olda hraje a zpívá tak, jak bych to chtěl hrát a zpívat já, kdybych to uměl. 

Proto zastávám názor, že pokud se nepodaří navázat se spoluautorem a interpretem obdobné souznění, jako jsem měl s Oldou, s Ríšou Kybicem nebo Vláďou Kočandrlem u OK Bandu nemá cenu se o něco snažit, protože je to jako tahání králíků z klobouku, ty texty nemohou být od srdce, nemohou mít duši. Jsem velice rád, že nacházíme společnou strunu i s Mírou Chrástkou v písních pro Turbo. 

Existují sice výjimky, třeba u těch pár písní, které jsme s Jirkou Vondráčkem napsali pro jeho sestru se nám to docela povedlo a kdežto s klukama z Pražského výběru jsme se zcela minuli i přesto, že jsme o spolupráci hodně stáli. Kluci neměli manažera a já měl padáka z Katapultu. Snad proto neumím hrát na žádný nástroj, protože jsem vždycky spolupracoval s někým, kdo to zahrál tak, jak bych to chtěl zahrát já, kdybych to uměl.

Prečo ste sa rozišli s Říhom?

Nerad bych to rozmazával, ale dnes již asi oba víme, že to byla největší blbost a já to bez okolků přiznávám. Ono to ale bylo těžké, oba jsme zrozeni ve znamení býka a oba jsme byli díky bolševikově zákazu ve stresu a přesto, že býk je trpělivý a spolehlivý, existují situace, které na něj zapůsobí jako rozbuška na patronu dynamitu. Dnes už nedokážu přesně identifikovat, co tou rozbuškou bylo, ale dnes už vím, že jsem měl držet hubu.

Dočítali sme sa, že ste napísali nejaké texty pod pseudonymom Vlasta Voko. Podľa mojich informácií bol Voko pseudonym Vostárek – Kočandrle. Je to tak? Textovali ste spoločne so šéfom OK Bandu a neskorším šéfom vydavateľstva Monitor?

S Vladimírem jsme tvořili společně celé dílo včetně hudební stránky, já sice nehraji na žádný hudební nástroj, ale hrál jsem na Vladimíra.

Pseudonym jsem pro sebe zvolil úmyslně, protože jsem nechtěl připustit, abych tak zvané „odborné hudební kritice“ uvedením svého jména pověsil na nosy záminku, proč si na začínající kapele brousit „ostrovtip“ a leštit svá nevelká vlastní ega, rozhodl jsem se zůstat inkognito. Proto pseudonym, který byl ve skutečnosti zkratkou Vostárek – Kočandrle. 

Projekt kapely, stejně jako její image byl totiž postaven na trošce tajemna, stejně jako její název a logo. OK v názvu jsem cítil jako pozitivní znamení, i ty sex symboly šipky a křížku v grafice loga mi vyšly tak nějak automaticky s ohledem na to, že tohle byla první kapela, se kterou jsem dělal, ve které účinkovala holka. Stejně tak mi bylo jasné, že se ten projekt nedá prodávat na jména Březinová či Kočandrle, protože pro publikum zatím nic neznamenají. Mnohem zajímavější mi připadlo, prezentovat na veřejnosti účinkující pouze jejich křestními jmény s dovětkem OK, např. Marcela OK, Tonda OK, Pavel OK atd.

Byli jsme až šokování, jak to začátku fungovalo, protože kromě Marcely byli všichni muzikanti naprosto neznámí a hudba, kterou hráli, byla v tuzemsku více než neobvyklá, protože nová vlna si vedle hard rocku a punku místo na slunci. teprve hledala

Čas má podezření vůči „kritikům“ bohužel potvrdil, protože do okamžiku, než se profláklo, že za kapelou stojím já, byly ohlasy „odborné kritiky“ více než příznivé.

Otočilo se to až po rozhovoru pro Mladý svět, ve kterém si Roman Lipčík, (ten Lipčík, o kterém kolovaly rozličné zvěsti a každý se ho bál), Vláďu Kočandrleho doslova namazal na chleba. Neštěstí dokonal článek v Tribuně, kdy na Vladimíra, ale i na OK Band bylo vylito tolik kýblů hnoje a fekálií, že nikdo nevěřil, že by to mohli v branži přežít. 

Jediným spravedlivým soudcem se zdá být čas, na rozmetače mrvy ze sdělovacích prostředků, si dnes jako na jednoúčelová zařízení nikdo ani nevzdychne a Vladimírovi, který šéfuje evropskou pobočku vydavatelství Parlophone, které muselo vyčlenit z EMI se kde kdo z branže snaží vetřít do přízně.

Stáli ste aj pri vzniku kapely Turbo. Bola to vaša srdcovka?

Po frustracích z bolševické šikany, kterých jsme si s Oldou užili víc než dost, jsem se pevně rozhodl, že tudy už jít nechci. Ale jak najít tu správnou cestu?

Osvítila mě však myšlenka a čas prokázal, že byla spásná. Postavit kapelu, která by bolševikovi ani jeho nohsledům nevadila a kterou by si lidé oblíbili stejně, jako si dokázali oblíbit americkou limonádu, i když byla nejdřív jen v Tuzexu. Můj pracovní slogan zněl: „Postavím kapelu, která bude vypadat a hrát jako plakát na Coca-Colu.“

Z výše uvedeného vyplývá, že to nebyla svatba z lásky, ale z rozumu. Osud mi přihrál část doprovodné kapely Petry Janů v osobě Richarda Kybice a Jirky Langa. K doplnění mé idey mi tam typově zapadl Jirka Vondráček a kvarteto doplnil Láďa Rýdl a začala story, kterou bych si dovolil nazvat „Bylo nás pět“. Já jsem kromě toho s přáteli z branže probíral umělecké naplnění své idey Coca-Coly. Scházeli jsme se s Otou Petřinou, Vráťou Bendou, který tou dobou pracoval na Pragokoncertu a Jirka Vondráček do toho zapojil i sestru Helenu. Názory se tříbily, kolektivně mi byl schválen název TURBO.

Vzpomínám, že jednou Helena jen tak mezi řečí prohodila: „Láďo, a budou na to lidi chodit?“ Ze mě spontánně vyhrklo: „Budou muset.“ 

Časem se autorsky proti mému očekávání víc prosadil Richard Kybic se kterým jsme brzy našli pupeční šňůru. Trávili jsme s Ríšou hodiny na hotelových pokojích při tvorbě repertoáru a časem, se svatba z rozumu se pomalu začala měnit na manželství z lásky. 

Důležité bylo, že nás na rozdíl od předchozího vztahu s Oldou zákaz, který přilétl z Ukrajiny nedostal do kolen, ale naopak, semkli jsme se o to víc a stvořili LP Hráč a po něm Turbo 88, což byl dle mého názoru vrchol tvorby kapely.

Dostalo sa mi do ruky nové CD Noční dravci a príjemne ma prekvapilo svojou sviežosťou. Vy ste sa na ňom podieľali textársky. Aká to bola robota? Bavilo vás to? 

Nabídka přišla v době, kdy se moje žena ležela ve Vojenské nemocnici ve vigilním kómatu a můj každodenní program byl prostý a stereotypní, ráno vyvenčit psa, nasnídat se, návštěva manželky v nemocnici, práce v advokátní kanceláři, návštěva ženy v nemocnici, vyvenčení psa a čekala dlouhá noc v prázdném domě a plným sklepem výtečného vína. To nemohlo dopadnout dobře. 

Proto jsem Vladimírovu otázku, zdali bych ještě nebyl schopen napsat pár textů pro Turbo, pochopil jako záchranný kruh a místo sklenky jsem se chopil tužky. 

Moje texty na desce jsou velmi intimní a týkají se z převážné část mojí ženy, jejího stavu a mého vztahu k ní a jsem rád, že se je povedlo Mírovi Chrástkovi zdařile zhudebnit. Na hotovou melodii jsem psal pouze Království ledový, Bílý princ a James Bond.

Čo hovoříte na nové Turbo?

Je úplně jiné, ale přesto je výtečné. Míra Chrástka přestal být dobrým náhradníkem Richarda Kybice, za kterého ho část příznivců dlouho považovala, ale stal se nezpochybnitelným nositelem nové hudební orientace kapely. Dokázal vyrůst nejen autorsky, neboť si nedovolím označit některou z písní desky jako vyloženě slabou, ale především interpretačně. Jeho kytarové party jsou odehrány se stejnou lehkostí a suverenitou jako míval Ríša, ale přesto jsou jiné a svébytné. Dnes si myslím že Míru poznám podle prvních pár tónů poznám mezi záplavou kytaristů stejně jako poznám Oldu Říhu nebo Richarda Kybice. Povedl se i nový klávesista Carlos Mecner. Diskutovat o Jirkovi Langovi nebo Bobovi Šťastném nemá cenu. Drží si svoji úroveň.

Slovenskí textári spolu komunikovali, popíjali, kamarátili sa, až potom boli rivalmi a konkurentmi? Aká bola situácia v Prahe? Bolo to drsnejšie medzi textármi? Chránili si svoje teritorium?

Převážná většina slovenských textařů seděla doma a psala texty a kapely jezdily po turné, stejně jako většina těch renomovaných textařů u nás. O tom zdali a do jaké míry Pražáci společně popíjeli a přátelili se toho moc nevím, protože jsme hrávali 250 koncertů za rok a já byl s kapelami na turné jako jejich manažer.

Knihu ste si vydali sám. Prečo a ako vlastne vznikol nápad na jej vznik?

Vypůjčil jsem si nápad mého kamaráda z Hamburku a své přátele a ke svým významnějším narozeninám prosím přátele, aby místo utrácení za drahé dárky nebo nošení „putovních“ lahví radši přispěli na Nadaci které šéfuji a dárky rozdávám raději sám. K sedmdesátinám jsem si pro přátele připravil komplet 5 CD s písněmi, které jsem otextoval a jelikož jsem toho od té doby moc nenapsal a vydávat další komplet CD mi nepřipadlo vtipné, napadlo mě vydat knihu se svými texty. Protože mi vydání 100 mých textů v jedné knize přišlo málo záživné, rozhodl jsem se je doplnit obrázky mého přítele z mládí, dnes hvězdy světového formátu, v New Yorku žijícího Petra Síse, přítele z let zralejších Jirky Slívy a přítele z doby nedávné Josefa Blechy. 

Při diskusi s vydavatelem jsme dospěli z nápadu, že by nebylo od věci doplnit texty a obrázky historkami ze života se všemi těmi slavnými lidmi, což jsem nakonec učinil. S vydavatelem jsme se nakonec rozešli kvůli odlišným názorům na obálku knihy a její sazbu. A jelikož už byla kniha napsaná a obrázky připravené, nezbylo mi než se pokusit tu knihu vydat a prodat prostřednictvím mého vlastního e-shopu.

text: Michal Frank
foto: archív L. Vostárka, Michal Frank
osobný web L.Vostárka: www.ladislavvostarek.cz