Začínali sme s nadšením. Bubnovať budem pokiaľ mi to telo dovolí, hovorí Jirka Zajíc

Tak pri týchto nových informáciách od Jirku Zajíca sa mi trocha aj zatočila hlava. Nech sa páči tento dvojjazyčný čerstvý rozhovor s vyborným bubeníkom a metalovým nadšencom, ktorý pôsobí momentálne aktívne v troch kapelách – Force of Hell, Insistent a Sick Sinus Syndrome.

Ahoj, Jirko! Pôjdem hneď, ako sa hovorí, k veci. Osobne ťa považujem za najznámejšieho bubeníka metalovej scény z Českej republiky. Hral si vo viacerých kapelách, vypomáhal a nahrával albumy. Je nejaký tvoj počin z minulosti na ktorý si nesmierne hrdý? Respektíve čo považuješ za svoj osobný úspech zo svojho bubeníckeho pohľadu?

Ahoj Dodi, zdravím všechny fandy a čtenáře tvého blogu. Díky hned v úvodu za kompliment. Mým největším současným úspěchem je především stálá výdrž a neztrácející chuť se čemukoliv smysluplnému v našem extrémním hudebním undergroundu věnovat. Dávno jsem propadl sítem uvědomění, co ti daná činnost má především přinášet za naplnění a radost. Od mladických let, kdy jsme všichni snili o úspěchu, „světových kapelách“ přes uvědomění si vlastní pozice v kapele, individuálním zlepšováním se ve hře na svůj nástroj až po dílčí úspěchy tu vydařenějších či méně vydařených nahrávek s definitivním procitnutím upřímného hraní a osobní radosti, že stále můžu a mám co říct svou aktivitou ve stávajících aktivních projektech. Ve zkratce radost z obyčejného hraní je vášeň, o které mohu ve svém věku s jistotu říci, že ve mně nevyprchá, dokud toho budu jen fyzicky schopen. Ptáš-li se mě na desky, tak zrovna nedávno jsem se svou sbírkou probíral a čítá kolem 30 studiových záznamů, ať plnohodnotných desek, tak demosnímků, či miniCD. Každá nahrávka má svůj příběh, který si s sebou stále nesu, ale mám-li být konkrétní, tak Heaving Earth – Denouncing the Holy Throne… a Death Karma – History of Death & Burial Rituals pt.1 jsou těmi nejsilnějšími příběhy.

Jednou z tvojich posledných zastávok je grindová banda Sick Sinus Syndrome. Pôsobíš na mňa, akoby si sa trocha zastavil a konečne našiel svoje stabilnejšie miesto. Pôsobíte tiež ako vyzretá partia hudobníkov a kamarátov. Asi sa nemýlim…

Jak se to s tou stabilitou vezme. V Heaving Earth jsem strávil skoro deset let a v SSS teprve tři roky. Pravda je, že SSS jsou ve svých ambicích uvolněnější a mohou působit jako parta přestárlých „strýců“, co už nemají potřebu si nic dokazovat. V tomhle smyslu by to byla asi pravda. Naše vzdálenost mezi sebou, priority vůči domovským kapelám z nás tvoří spíše projekt, kterým se nesmírně bavíme. Celé toto hudební těleso ovšem ve své produkci a výrazu nechce v ničem zaostávat a dělat věci polovičatě. V momentě, kdy přijde náš čas a dáváme vzniknout čemukoliv novému pod hlavičkou SSS, věnujeme všemu maximální péči a zapálení plynoucí právě s tebou zmiňovaného kamarádství a respektu mezi členy, z dlouhodobých zkušeností, a tím i klidu z toho plynoucího. SSS je naší zábavou a návratem ke kořenům grindových aktivit každého z nás.

 Aké máte plány práve s touto kapelou?

V současnosti si přes léto dáváme pauzu a čerpáme síly na podzimní hraní. Už v září nás čeká festival Tones of Decay, následné minitour po německých zemích po boku kapely Repulsive Feast a do konce roku ještě pár zastávek v Čechách. Vedle koncertování bychom rádi stihli natočit nový materiál a vydat ho na kazetě v podobě demosnímku. Chtěli bychom si tak připomenout zlatou demáčovou éru devadesátých let. Nahrávání naživo na čtyřstopák, xeroxové obaly, přehrávání z originálu a celkově tomu vtisknout atmosféru té doby. Nebude to plnohodnotný long play, ale raritní limitovaný kousek oslavující začátky grindového boomu své doby. V naší produkci a hudbě chceme zůstat nadále nekompromisní.

Heaving Earth je kapela, kde si, myslím, dal veľa svojej energie a nahral dva plnohodnotné albumy. Môžeš prezradiť dôvod svojho odchodu?

Díky za tuhle otázku, jsi první, kdo se na to veřejně ptá. Můj důvod odchodu není opředen nějakou zvláštní story či skrytým tajemstvím. Tomáš Halama jako hlavní song writer a mozek Heaving Earth už od začátku dával jasně najevo svou skladatelskou vizí, progres a směr, že Heaving Earth nikdy nezůstanou stát na místě v nějakých daných mantinelech. Já se tedy s Heaving Earth dostal do stádia, kdy jsem už neměl co kapele dát či obohatit ji svými schopnostmi. Jednoduše jsem neměl hráčsky na to, abych dalšímu materiálu HE mohl vtisknout ten odpovídající impuls do Tomášových vizí. I přes dlouho rozpracovaný společný materiál jsem to nakonec a po vlastním vnitřním boji pochopil, že směr, kterým se ubírá následující album Darkness of God není pro mě tím pravým, jak z hlediska potřebných hráčských schopností, tak i stylem, kam se celkově Tomášova hudba vyvíjí. Hraní v HE a konkrétně s Tomášem mi svého času hodně dalo a pomohlo se hráčsky velmi rozvinout. Dnes ničeho nelituji a období v této kapele považuji za nejpřínosnější za celou svou hudební kariéru. 

Pamätáš si koncert HE u nás v Prešove?

Jasně, že pamatuji. Klub Pumpa a takové krásné datum 6. 6. 2015. Na kluky s Grinding Jesus Brothers, Pištu a Radka s Brute, Tebe a nesmrtelnou legendu vašeho kraje Sršně (smiech). Vydařená akcička tenkrát a vůbec celý víkendový výlet s návštěvou Spišského hradu. Jsem vždycky rád, když se s muzikou cestuje, nezapomíná objevovat a navštěvovat památky a zajímavá místa. 

Pýtam sa hlavne na kapely, ktoré aj ja trocha viac osobne poznám, a ďalšou je Cult OF Fire. Hral si s nimi živé vystúpenia. Skús trocha priblížiť túto svoju hudobnú etapu.

Cult of Fire mi vstoupili do cesty jako „blesk z čistého nebe”. To, proč se tomu tak stalo, připisuji hlavně dlouhodobému přátelství s kamarádem a tehdy ještě kolegou bubeníkem Tomášem Cornem už od dob Tomášova působení v pražských Appalling Spawn (později Lykathea Aflame) a mého působení v Intervalle Bizzare. Někdy během roku 2014 zvedám telefon od Tomáše, se kterým jsem byl tehdy v kontaktu pracovně i často, abychom vystoupili ze své běžné rutiny a já se doslechl, že má Tomáš zdravotní potíže a není schopen nahrát stávající EPko Cult of Fire a vedlejší projekt Death Karmu. Tak jestli bych to přijel za něj nahrát. Celý tento pro mě šok ještě umocním Tomášovým apelem: „Jsme ve studiu, přijeď hned!”. Hned to nešlo, ale druhý den ráno jsem byl nastoupen v hostivařském studiu u Zdeňka Šikýře, poprvé jsem se viděl s Vladem a jen dodám, že jsem neznal ani notu a netušil, co mě čeká. Celá tahle až groteskní situace nakonec vyústila v mix velmi silného profesionálního a přátelského přístupu a výsledkem bylo natočení EP Cult of Fire Vltava/Váh a prvního alba Death Karmy. Tomovi přetrvávající trable jsme už během nahrávání vyřešili dohodou mého hostování, dokud se jeho problémy nevyřeší, a mě tak čekaly neuvěřitelné zážitky spojené se skvělými koncerty od Ruska přes Norsko až po Velkou Británii. Bubenické hostování jsem tenkrát završil na Octagon stage Brutal Assaultu a poté předal zpátky nástroj do rukou nejpovolanějšího. Celé to období trvající necelý rok bylo úžasné cestovním zážitkem se super profipartou, které mi hodně dalo a naučilo. To jsem ještě nevěděl, že není všemu konec. Po silvestru stejného roku zvedám telefon od Tomáše s přátelským popíchnutím „Co je? Zase něco bolí?”, aby se Tomáš zasmál a s vedle něj postávajícím Vladem mi vysvětlili, že moje další působení v kapele bude na kytaru, jelikož se rozloučili s kytaristou Králíkem. Zajíc střídá Králíka, to prostě dává smysl (smiech).  A tak, jak jsem neměl na bicí mnoho času, s kytarou naštěstí jo, a tak jsem ho začal věnovat přípravám repertoáru na můj první koncert. Tím byl legendární Svidník „Kult ohňů” a týden na to, už jsem stál na podiu u protinožců v Tasmánii na Dark Mofo festivalu. Moje působení v kultu se tak nakonec prodloužilo o dva roky, kdy jsem s kluky v podstatě obletěl dvakrát svět a splnily se mi některé cestovatelské sny. Myslím, že všichni na to dodnes velmi rádi vzpomínáme. Za tohle jsem skutečně vděčný a děkuji.

Celkom milé bolo tvoje štúdiové hosťovanie u našich Brute. Naklepal si poctivé dva albumy. Nahrával si to v nejakom domácom štúdiu? Stačia ti skrátka podkladové gitary, klik a ideš?

Ano, Pišta to ví… Když mě tenkrát oslovil, mé ano pramenilo především z toho, že jsem měl a mám velmi rád první desku Brute – Sophisticated Atrocity. Podklady jsem dostal přesně, jak píšeš. Pišta má dokonalou představu o své hudbě a svou úlohu jsem chápal v tom, že dodržím předložené rytmy, jen nahraji živé bicí a breaky a ta „omáčka” feeling kolem zůstane v mém rukopisu. Svoje party jsem nahrál ve vyškovském studiu Davos pod taktovkou zkušeného zvukaře a kamaráda Otyna. Stejným stylem a zvoleným studiem jsem postupoval i v případě další desky Henchmen. Na obě desky jsem velmi pyšný a posílám Pištovi pozdrav a big respekt, s jakou vytrvalostí a věrností se svému řemeslu věnuje. Myslím, že v tomto směru jsme si velmi podobní. Jen ještě dodám, a málo se to ví, že do třetice jsem takto pomohl v death metalu velmi exotickým íránským zabijákům Nex Carnis, kteří kdysi po sociálních sítích posílali řetězovou zprávu o pomoci nahrání desky. Nechal jsem se lapit a pomohl tak dvěma klukům z Teheránu s nahráním desky Obscure Vision of the Dark ve specifickém Incantation stylu. Kluci jsou vzhledem k politicko-náboženským podmínkám dávno pryč z Íránu, tuším dnes v Turecku a v plné sestavě akceschopní.

Intervalle Bizzare je u mňa kult číslo 1. To nesmrtelné splitko s Malignancy si aj celkom doma často dávam. Videl som vás len raz naživo ako support v Banskej Bystrici pred Dying Fetus a Monstrosity. (Inak nezabudnuteľný metalový koncert v našich končinách.) Spomínaš si na to?

Ano, pamatuju si na ten koncert i na pár věcí kolem. Tohle bylo nezapomenutelné tour, myslím, že svým způsobem zlomové v rámci CZ/SK scény, kdy nejen Krabathor, ale i malá undergroundová kapela z Čech může brázdit měsíc evropská podia po boku velkých jmen světové scény. Škoda, že to byla v podstatě „labutí píseň“ Intervalle Bizzare a předznamenala pozdější rozpad. V Banské Bystrici s námi zahostoval bubeník Monstrosity Lee Harrison a odehrál na kytaru cover Terrorizer, což se stalo tuším ještě v Lublani, ze které je dochovaný YouTube záznam. A ještě jsem si v Banské na parkovišti před klubem koupil přímo od Martina Lukáče EP a CD NomenMortis jako ortodoxní fanda, který zažil jejich zabijácký vystoupení na Nuclear Stormu 2000 okořeněný covery Kataklysm a Deicide. Vtipné bylo, že Martin byl „lehce pod obraz“ a kvůli mé zarputilosti jsem ho donutil vyházet obsah celého kufru jejich Škody 105, kde byla CD někde na dně. K Martinovi chovám za jeho práci pro metalový underground a vůbec jeho lidský a morální aspekt v dnešní době velký respekt. Jen by mě zajímalo, zda si na naše setkání v BB pamatuje.

Kedy a ako si začal s bicími? Boli IB tvoja prvá kapela?

Velmi pozdě a v podstatě z vnitřního donucení, ale o to rychleji jsem k bicím našel vztah. Když začínáš ve zkušebně jako „mladý pívo“, co chce dělat kravál a ještě neví, jak na to, a po první zkoušce ti řekne bubeník, že na to kašle, tak ti nezbyde nic jiného, než si za to sednout sám, aby sis s druhým kytaristou mohl vůbec zahrát. A tak jsem se stal bubeníkem. Mé první zodpovědné kroky vedly do Rockové školy v klubu Mlejn zde v Praze, ale ve dveřích mi rovnou řekli, že jsem starý (17 let) na to začít a zavřeli za mnou dveře. Tenkrát jsem se v zarputilosti kousnul, koupil učebnici Rock drums a zavřel se u sestry v baráku v garáži a celou svou civilní službu prozkoušel v garáži, abych po roce a půl podal inzerát, že sháním podobně na vlně extrému smýšlející kamarády. Na inzerát se mi tenkrát ozval Tomáš Stulík, že už kapelu mají, jmenují se Intervalle Bizzare a shánějí bubeníka. Do podoby, v jaké jsme se začali později prezentovat, ještě uběhly cca 2 roky. V tom období jsme zkoušeli prakticky denně. Nadšení z nás sálalo, naposlouchávali jsme nahrávky, odkoukávali fígle na koncertech a vše zpětně praktikovali ve zkušebně. V dobách bez mobilu a internetu to jinak nešlo. Dodnes si pamatuji jak v roce ´96 hráli v pražském klubu Batalion s návštěvností sotva 50 lidí nějací neznámí Brazilci a jmenovali se Krisiun. Věř, že tohle vidět tenkrát začínajícímu bubeníkovi způsobilo slušný koktejl mindráků, depresí, ale i nadšení, obdivu a motivace. Nezapomenutelné.

Musím povedať, že informáciu o tom, že hráš aj na gitare a celkom úspešne v bande Ahumado Granujo, som sa dozvedel nie tak dávno. Asi to bolo na Gothoome v Ostrom Grúni, kde ste vystupovali. A možno sa aj úplne pletiem, prepáč. Ako to vyzerá momentálne s touto kapelou? Tvoril si vtedy gitarové riffy a skladal aj skladby? Venuješ sa aj iným nástrojom?

Ahumado Granujo byl paralelně se rozvíjející projekt, který jsem v dobách Intervalle Bizzare založil společně se zpěvákem Davidem, a do zbylé sestavy ještě promlouvali tenkrát členové spřátelených Alienation Mental. Mým postem byla od začátku kytara a riffy ze mě padaly jak na běžícím pásu. Do celku ovšem mluvili všichni a každý měl svůj přínos. Bavili jsme se chorobným gore grindem na způsob Regurgitate, Dead Infection a podobných part té doby. Natočili jsme tenkrát v období 1999–2003 demo, dvě desky a jedno splitko s ČAD (ještě grindových) a záhy se rozpadli a ukončili činnost. V mezidobí si ty nahrávky žily vlastním životem, a to především v zemích střední a jižní Ameriky získaly kultovní status, který byl korunován pozváním na tour do Mexika, na Maryland death fest a zvýšenou koncertní aktivitou, která tenkrát neminula ani Gothoom v Ostrom Grúni. Dnes je kapela u ledu, spí, a myslím, že už neexistuje impuls ji znovu obnovovat. Ahumado Granujo už řeklo vše, co mělo říct. 

Poďme si to teda trocha zhrnúť. Ktoré sú momentálne tvoje reálne aktívne bandy? Koľko máš teda sád bicích a skúšobní? 

Momentálně mám tři kapely a vše se odehrává v jedné zkušebně na jedné sadě. Druhá je složená v koutě a připravená do studia nebo na koncerty. Své aktivity dělím mezi kapely Force of Hell, Insistent a Sick Sinus Syndrome. Pravda, v Praze jsem aktivní jen s Force of Hell a jejich obstarožnímu thrash metalu a grind corem nabroušených Insistent. Vše kolem Sick Sinus Syndrome se odehrává v Ostravě, kam jednou za čas na víkend jezdím. Nad tím vším teď ale visí zodpovědnost nejvyšší, které dávám vysokou prioritu… Jedná se o domluvený projekt legendárního baskytaristy Anthrax, Nuclear Assault a Brutal Truth Dannyho Lilkera. Minulý rok na Brutal Assaultu se Danny domluvil s Bilosem, že by rád zahrál příští rok na Obscene Extreme Čurbymu celou první desku Brutal Truth tak, jak ji znají fanoušci jen z drážek desky. Bilos ještě ten večer oslovil mne a já jsem po počátečním váhání druhý den kývl a oslovil svého bývalého parťáka z Intervalle Bizzare Franka na post kytary. V současnosti drtíme celou první desku Brutal Truth – Extreme Conditions Demand Extreme Responses a chtěl bych tímto i pozvat fanoušky této legendární desky na letošní Obscene Extreme, kde ji celou v pořadí playlistu zahrajeme snad v co nejvěrnějším provedení. Kdo moc dobře tuhle desku zná, chápe, jaká je tohle pro bubeníka výzva. Budeme se těšit.

12. Ide aj tvoj syn v tvojich bubeníckych krokoch?

Já bych řekl, že ano, protože jsem v jeho věku ještě nehrál na nic, stejně jako on (smiech). Stejně jako můj otec dal hudební základy mně, tak já v jeho tvárném věku mu dopřál lekce na bicí a s tím spojené hudební základy na základní umělecké škole. Jak s tím v budoucnu naloží, už bude záležet jenom na něm. Nepatřím k rodičům, kteří trvají na tom se potatit nebo pomámit. Lidský život je individuální a já respektuji dnes jeho život, sdílím a podporuji jeho úspěch a osobní radost přesně v tom, v čem on vidí smysl. Jestli to má být časem i hudba, jedině dobře.

Celkom ma zaujíma tvoj hudobný vkus. Ktoré sú tvoje TOP 5 kapely? Vedel by si dať aj najobľúbenejšie albumy všetkých čias?

To je strašně náročná otázka, v podstatě nezodpověditelná v případě, že bych měl být konkrétní. Jsem fanoušek osmdesátých let, přesně toho období, kdy se rodila a formovala metalová hudba a já ji začal někdy ve druhé půli a na přelomu devadesátých let vnímat. Jsem fanoušek Big 4, každá z těchto kapel má nesmazatelný vliv na vývoj celosvětové scény metalu. Stejně tak nástup death metalu na přelomu dekády. Ty nesmrtelné desky, rozeznatelné jedna od druhé, každá originální. Ať už šlo o technicky náročnější americkou scénu nebo přímočařejší evropskou, především severskou scénu. Všechno tohle jsem prožil ve svém zrodu nadšený z každé noty a další nové kapely a desky. Mám-li být aspoň trochu konkrétnější, miluju všechny první čtyři desky každé kapely z Big 4, na tom v podstatě stavím celé své vnímání extrémní hudby dál… Napalm Death – Harmony Corruption je deska, co mi totálně pomátla hlavu. Jeden čas jsem s ní usínal a vstával. První dvě desky Deicide jsou pro mne natolik silným materiálem, že způsobily absolutní disrespekt k cokoliv dalšímu, co tahle kapela nahrála. Produkce Cannibal Corpse – Butchered at Birth mi tenkrát způsobila strnutí během poslechu, tuhle brutalitu jsem svého času těžce rozdýchával, absolutní masakr. Pestilence – Malleus Malleficarum a van Drunenův zpěv mě totálně okouzlil. První deska Suffocation byla technicky extrémně daleko ve své době. Stejně tak Brutality a jejich použití klávesových inter na první desce mě hrozně bralo. Schuldinerův progres od začátku do konce byl úchvatný. Dodnes neumím říct, co je od něj nej, ale Symbolic to není. Morbid Angel, tatáž kapitola. Od A po G husí kůže vždy. Nutno dodat, že Morbid Angel byli kdysi dlouhodobá jistota ve své kreativitě a posunu, zatím co jiní experimentovali. Originálním zvukem a disbeatem nasáklé první desky Dismember a Entombed. Tohle je jenom zlomek, mohl bych pokračovat… Těch skvělých thrashových desek, co vylezlo z druhé vlny, stejně tak nastupující americká brutal deathová scéna vyrostlá z vnímaní Suffocation a pokračující přes skvělé bandy jako Dying Fetus, Deeds of Flesh a Disgorge. Tím vším jsem se nechal semlít, a nutno dodat, že jsem to rád na druhou stranu kompenzoval starým sedmdesátkovým hardrockem. Jako dvorním předchůdcem heavy metalu jsem si tak doplňoval vzdělání. Takže jedna nebo pět nejlepších desek? To neumím… Dokonce jsem nedávno koupil desku s live záznamem Beatles z nějakého hamburského klubu z dob, kdy ještě nebyli slavní, neměli svoje věci a přehrávali staré rokenrolové klasiky Chucka Berryho, Elvise aj. Strašný drive v jejich podání…

Na ktorom tohtoročnom letnom festivale by som ťa mohol stretnúť len ako fanúšika? Ďakujem za tvoj čas a prajem všetko dobré, pane!

Jen pracovně či s kapelou. Současný stav mi už nedovoluje se sebrat a odjet na festival jako fanoušek. Není to výmluva, ale v životě už nemám prioritně jen hudbu, ale i rodinu a další koníčky. Nechal jsem se pohltit bike traily a rád bych se tímhle směrem chtěl bavit a zdokonalovat. Takže mne určitě uvidíte letos na Basinfirefestu, ale spíš z druhé strany a na klasických nesmrtelných festivalech Obscene Extreme a Brutal Assault. Dodi, děkuji tobě za fajn otázky a rozhovor a všem přeji otevřenou mysl, pohodu a respekt. Ať se daří…

text: Dodi Košč
foto: poskytol Jirka Zajíc